MiA 2013 3 dny, 4 lidé, 300 km, 10.000 vm

1. Domů
2. MiA 2013
3. 2. etapa

Komentář

Vyrazili jsme zase hned po snídani a první tři „pasy“ jsme zdolali vzorně ve skupině. Pak došlo na dělení – Honza a s Milošem jeli do strašného kopce na Passo Falzarego, Martin s Ivanem do ještě strašnějšího na Passo Giau. A pak taky na Falzarego. Stoupání na Passo Giau bylo skutečně neskutečně otravné. Nakonec najeto zhruba 90 km první a 119 km druhou skupinkou. Venku jsme byli od devíti do osmi. Fuj!   --Martin

Viděl jsem, že osamocené stoupání na Hochtor z předchozího dne zanechalo na ostatních šrámy na duši a tak jsem, poté co se ke mně hned na začátku stoupání na Passo Gardena připojili, zvolnil dostatečně na to, aby se mnou mohli v pohodě konverzovat. Po dlouhém sjezdu z Passo Pordoi jsem byl v necelých 40 stupních tak prochladlý, že jsem odmítl další pokračování sjezdu a riziko toho, že na Passo Giau se bude stoupat ve stínu a namísto toho jsem se pustil do příjemně vyprahlého 10 km stoupání na Passo Falzerego a následně Valparola. Po sjezdu do La Villy jsem byl tak čerstvý, že jsem Milošovi jel špic až do Corvary, kde jsem ho konečně pustil dopředu aby si mohl vychutnat vítězný výjezd do Colfosca. Ten se mu tak líbil, že si jej ještě protáhl o pár kilometrů za odbočku k našemu penzionu.   --Honza

Vydařená taškařice. Opravdu mi nevyhovovalo pouze dopolední rozvláčné skupinové tempo přes Passo Gardena na Passo Pordoi. To mi přijde lepší jet rychle a nahoře hodinu čekat – stejně člověk ve sjezdu zatuhne, tak se to ztratí. Pro takto dlouhé etapy mi přijdelepší jet od začátku rychle, druhou možností je plánovat to jen kolem 8 km délky na den, aby zůstávala rezerva na technické/zdravotní problémy a rozmary počasí. Nicotné tempo bylo naštěstí kompenzováno desetitisíci vstavačů a kvetoucích azalek, liliemi, kamzičníky a naneštěstí prokládáno četnými nečekanými zastávkami a řevem raněného tura.
Výjezd na Passo Giau byl v horku lehkou zkouškou trpělivosti, jako spása je v polovině stoupání napajedlo s něčím, co silně připomíná magnesii. Začal jsem si lít vodu i pod přilbu, byl to dobrý doplněk pitného režimu. Cyklistů v tomto stoupání velmi pomálu, tak 4 za celou cestu. Poslední kilometr jsem se dokonce rozhodl jíst za jízdy, protože jsem měl pocit, že jsem právě vyčerpal zásoby nastřádané z domova a nechtěl jsem (a neměl důvodu) to přehnat. Číslování vraceček není až tak úplně motivující, jako spíš demotivující, číslo 29 je v půlce ještě v nedohlednu – obrazně i doslova, mírné zatáčky jsou totiž z číslování takticky vyjmuty. Za odměnu výborný pozdně odpolední výhled z passa po okolí a dlouhatánský klikatý sjezd ke Cortině.
Výjezd na Passo Falzarego plynulý, neextrémní, hodně na hrubý výkon a málo na techniku, celkem rychlý, málo zatáček, každých 100 v.m. cedulka s nadmořskou výškou – dobrá podvečerní motivace. V půli jsem nabíral na chlazení do bidonu vodu z říčky Lagazuoi. Sjezd do La Villy trochu drncal, ale byl ještě po osluněné straně úbočí, takže příjemný a teplý.
Unisport jako pití přes celý den se velmi osvědčil, stejně jako tyčinky Voltage. I nadále bez bolestí, opruzenin a křečí, celý den jsem šlapal docela s chutí a na mé poměry mi to snad i jelo.
Telemetrie:
AVS=16,52, MX=75,27, T=7:11 (nešel mi tachometr ve sjezdu z P. Gardena 2 km, ale dojel jsem to při čekání).   --Ivan

Fotogalerie